Deník I. – 8 – Vypalování kuliček

Deník I. - strana 8
Deník I. – strana 8

 

Originální text

13. března (čtvrtek) 1986

Dnes jsme dělali kuličky z hlíny. Dělají se takto. Udělá se z hlíny kulička, dá se do vody, potom se vytáhne a nechá se vysušit na sluníčku. Nechá se tam tři dny. Přišel jsem domů promrzlý až na kost.

14. března (pátek) 1986

Dnes jsme vypíkali kuličky z hlíny (v ohni). Krásně zvonili.

15. března (sobota) 1986

Barvili jsme s Ivou ve sklepě kuličky. Nabarvených kuliček máme asi sedmdesát. Celkem kuliček je asi tři sta.

16. března (neděle) 1986

Ve Studiu Kamarád se mě strašně líbí pohádka Včelka Mája. Vystupuje tam: hlavně včelka Mája, Vilík, koník Hop a někdy také žížala Maxa a sršeň.

Vymyslel jsem pec na kuličky.

Pec na vypalování kuliček a hrnečků
Pec na vypalování kuliček a hrnečků

 

17. března (pondělí) 1986

Skončili nám jarní prázdniny. Je to škoda. Dostal jsem kalkulačku. Dá se na ní vypočítat všechno. Není na baterky, ale na sluneční záření.

18. března (úterý) 1986

To je krása říkám. Začalo to takhle: ráno jsem se probudil, bylo půl šestý a deset minut. A když bylo za deset minut šest, koukl jsem se z okna na východ. Byl tam krásný pohled na vycházející slunce.

Východ slunce
Východ slunce

 

Večer byl Davídek u dveří a nechtěl mě pustit. Tak jsem řekl, honem uteč nebo tě chytím. A Davídek odhoprdal. Než začali dvojčata úplně chodit, tak měli unikátní styl pohybu, který spočíval v poskakování po zadku.

19. března (středa) 1986

Dnes jsem dělal v kreslení holubičku, potom ještě hrníček s pokličkou. Dál nevím, co bych řekl.

20. března (čtvrtek) 1986

Zítra jdeme k zubařovi. Měl jsem strach, že jsem málem omdlel. Byli jsme do tři čtvrtě na sedm venku. Hrál jsem pořád kopanou.

21. března (pátek) 1986

U zubaře jsem neměl žádný kaz. Když jsem stál ve frontě na oběd, přišla soudružka učitelka: „Co tu tak mluvíte?!” A poslala nás s Vackem na konec (fronty). Na obědě se mi ještě stalo: „Kde máš průkazku?“ Řekla učitelka.

Slovo autora

Jedno takové zamyšlení. Jak je vidět, tak v našem dětství hrál často velkou roli oheň. Kaluže, bláto, oheň, to byla prostě naše zábava. Vypalování kuliček nám tehdy opravdu šlo výborně. V naší oblasti byla k dispozici perfektní jílovitá hlína, ze které se nechalo tvořit úplně všechno. A ta pec na vypékání kuliček se nám tenkrát opravdu skvěle povedla.

Nicméně když se zpětně ohlédnu, tak jsem popravdě hodně rád, že to nikdy neskončilo větším průšvihem, na našem zdraví nebo na škodě na majetku. No dobře, pamatuji si minimálně dva takové větší průšvihy.

Na klacky jsme si namotali igelit a ten jsme zapálili. Igelit pomalu hořel a krásně pouštěl hořící kapky, které letem dolů sympaticky syčely. Myslím, že to tenkrát odnesl Baďa, kterému pár kapek nakapalo na ruku.

Druhá zkušenost, která nakonec naštěstí skončila dobře, bylo zapálení poloprázdného kbelíku asfaltu. Ono to docela trvalo, to podpálit, ale jakmile to chytlo, tak se prakticky rozpoutalo ohnivé peklo, které nešlo vůbec uhasit. Nakonec jsme hořící kbelík museli skoro zakopat do hlíny.

Jako děcka jsme někdy měli opravdu velmi hovězí nápady.

Docela by mě zajímalo, jak je na tom dneska se sledovaností naše oblíbená Včelka Mája. U devítiletých, počítám, již nemá moc velkou šanci na úspěch. Možná tak pro pětiletá mrňata. Holt se doba vyvíjí.

Určitě chci také zmínit pár detailů ohledně kalkulačky. Kalkulačku jsem tehdy dostal od dědy. Na svoji dobu byla opravdu exkluzivní. Japonská značka Casio (nevím, zda byla běžně k dostání nebo zda musel vyvinout velkou snahu k jejímu získání), na sluneční články (kdo to v té době měl, že) a s opravdu velkou spoustou funkcí. A jak byla tenká. V porovnání s tehdy používanými kalkulačkami. Kalkulačku mám mimochodem dodnes a stále skvěle funguje. Mám v paměti, že mi tenkrát někdo říkal, že stála rovných 1000Kčs, ale pravděpodobně byla cena jiná.

Kalkulačka značky Tesla
Kalkulačka značky Tesla
Moje kalkulačka Casio
Moje kalkulačka Casio

Ohledně zachycení vycházejícího slunce. Přijde mi, že jako dítě jsem byl schopen víc vnímat a užívat si takovýchto drobných momentů a krásných chvilek. Možná jsem si i trochu žil v takovém spokojeném vnitřním světě. Přijde mi, že dospíváním o tyhle vlastnosti trochu přicházíme, máme v hlavě příliš mnoho každodenních starostí a povinností, neumíme se na chvíli zastavit. A je to škoda.

A na závěr, velké téma, zubaři. Za sebe musím říct, že v té době, byla návštěva zubní ordinace silně traumatizujícím zážitkem. Tenkrát chodila k zubaři vždy celá třída. Když jsme v čekárně uslyšeli zvuk zubní vrtačky a nářek malého pacienta, tak musím přiznat, že i ti největší otrlci bledli a slabším povahám se začali po tvářích koulet slzy (asi jsem patřil mezi ně). Oprava kazu byla v té době opravdu velmi bolestivá. Někdy jsme odcházeli s lahvičkou nějakých bílých prášků na podporu zdravých zubů, zřejmě to bylo nějaké Calcium. Většinou to končilo tak, že jsme je koncem tužky rozdrtili na bílý prášek, míchali s vodou nebo se jej snažili zapálit. Ono, mimo jiné, hodně z nás bylo i malými chemiky. K tomu se snad ještě někdy dostanu více.

Za těch téměř čtyřicet let se (nejen) obor stomatologie strašně posunul a jsem za to opravdu rád.

Nakonec, nemohu si to odpustit a prostě sem musím dát odkaz na tuhle nesmrtelnou uvodní znělku:

 

guest
4 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Nejvíc hlasů
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Vladimír Vacek
Vladimír Vacek
9 měsíců před

Kůži na hřbetě ruky mám od hořícího igelitu zjizvenou dodnes

Jakub
Jakub
8 měsíců před
Odpovědět  Vladimír Vacek

To je z carodejnic, z tech plastovejch kytek. A taky proto, ze jsi nesikovnej.

Němcová Evžena
Němcová Evžena
8 měsíců před

Martinovi se přilepil kus igelitu na nohu a hojilo se to 2 měsíce