Deník I. – 7 – Kaluže a bláto

Originální text

9. března (neděle) 1986

Hráli jsme si s Ivou fotbal: já vs Iva: 20:6, 10:2, 10:8. Potom jsem šel ven. Vzal jsem si sebou vlajku. Kde je jí asi konec. Když jsem šel s Petrem kolem hromádky hlíny, zabodl jsem do hromádky klacek, ale jakoby byla dutá. Tak jsem si vzal klacek a začal jsem tam dělat díru. Čím jsem byl hlouběji, tím víc tam prosakovala voda. Petr pak našel velikánskou kaluž a byla tam chýše skoro potopená.

Asi za dvě hodiny jsme skončili. Zabodli jsme tam tři vodoměry (kolíky). Došli jsme k tomu, že voda prosakuje. Našli jsme další kaluž, kde voda asi o pět centimetrů výše. Postavili jsme tam most. Zabodli jsme tam dva vodoměry. *)

V tom Petrovi bleskla zlá myšlenka. Vzal provaz a protáhl ho oknem. A vloupal se do sklepa. Potom tam na ten provaz připevnil prkno. Potom řekl, abych to vytáhl. Tak jsem to vytáhl. Připevnil tam ještě kyblík, ale ten jsem nevytáhl. V tom do toho sklepu vkročil ten pán. Jak jsem uslyšel jeho hlas, pádil jsem pryč. Ale ještě jsem zaslechl „Co tu děláš?!“. Dopadlo to dobře.

Vzal jsem si kus cihly a krásně jsem ji ohobloval.

Potom přiběhla Iva a sdělila nám, že našla ohromnou kaluž. Postavili jsme tam mosty. Bylo to hodně hluboký. Napíchli jsme tam vodoměry. Vody pomalu ubývalo. Potom jsme šli domů.

*) Aby se zjistilo, jestli měří dobře.

10. března (pondělí) 1986

Dnes jsme nebyli doma. Nebyli jsme ani ve škole, protože jsou jarní prázdniny. Byli jsme několik hodin u doktorky. Potom jsme byli u tety Milady až do večera.

Večer jsme byli na chvíli venku. Za trest jsem měl proběhnout hroudami hlíny. Byl to trest od Ivy. To jsme si hráli na vojáky. Tak jsem řekl Ivě, ať to nejdřív proběhne sama. Tak to proběhla, ale nevšiml jsem si jejích zablácených bot. Když jsem byl v půlce, zapadla mi do bahna bota. Udělal jsem ještě krok a už jsem měl punčocháče obalené bahnem. Tak mi Iva došla pro botu. Jenže sebou sekla do bláta. Vypadala jako prase. Tak šla Iva s brekem domů (vlastně k tetě).

11. března (úterý) 1986

Dnes jsme zameškali Studio kamarád.

12. března (středa) 1986

Dnes jsme šli s miminky k doktorovi. Doktor jim dal lžičku proti obrně. Já jsem na chvíli zůstal u babičky Budíkový.

Slovo autora

Jak málo stačí k dětské radosti. Pořádná kaluž, hodně bláta a je o zábavu postaráno. Tohle si celkem dobře pamatuji. „Chýše“ byla dřevěná kůlna pro uskladnění stavebního materiálu. Hrozně jsme pak řešili, jestli vody ubývá nebo přibývá. Nasadili jsme do různých míst „vodoměry“ a sledovali změnu. Další oblíbenou činností byla stavba různých mostů přes louže.

Samostatnou kapitolou jsou hrátky v blátě. Máma s námi musela mít svatou trpělivost.

Nicméně se doba velmi mění a trefně to zachycuje tento vtípek, bohužel je dost pravdivý:

dnešní děti vs Husákový děti
Dnešní děti vs Husákový děti, zdroj: internet

 

K blátu se váže ještě jedna pěkná vzpomínka. Ještě v hodně raném věku jsem měl velké  plastové auto, tzv. trambus. To mělo tenkrát snad každé dítě. Občas měl někdo místo trambusu tatrovku, to byla také klasika. Tatrovka se mimochodem nadále prodává, například zde.
Trambusem jsem drandil někde blátem a fakt se mi auto tenkrát povedlo opravdu pořádně zablátit. Někde byl otevřený oheň a mě napadla logický nápad, že bahno v ohni uschne a pak samo opadá. Tak jsem s celým trambusem do ohně najel a světe div se, trambus lehl popelem. Zbyly mi po něm jen dvě železné osy od kol. Maminka samozřejmě zjišťovala, kam se trambus poděl. Mno, ukázal jsem jí jen železné osy kol a vyhaslé ohniště a další pokračování příběhu si již nechám pro sebe.

Liaz - Trambus - hračka
Liaz – Trambus – hračka

 

No a tu strašnou „loupež“ si pamatuji, jako by se stala včera. Vím přesně, který to byl dům. V té době to byla ještě jen hrubá stavba, bez oken, takže nebyl problém se dostat dovnitř. A spravedlivě rozčileného pana stavaře si také velmi dobře pamatuji. Naštěstí to byl rozumný muž a celá záležitost neměla žádnou dohru. Mrzí mě, že jsem v tom Péťu nechal samotného, ale byl to prostě šok, pudová záležitost, instinkt. Tak pardon.

V jednom odstavci zmiňuji „punčocháče“. Pamatují moji vrstevníci na největší „zlo“ dětských let?! Já teda rozhodně. Jak kousaly, škrábaly, různě se rolovaly, vytahovaly … Pěkné ohlednutí za punčocháčemi je k přečtení například v tomto článku.

retro punčocháče
retro punčocháče,
zdroj: pinterest.com

 

Mimochodem, pár slov k přezdívce babičky Budíkový. To je strašně jednoduché. Děda byl opravář hodin a tak babička byla prostě babička Budíková.

guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře